Soudem určený styk rozvedených rodičů s nezletilými dětmi musí zohledňovat i možnosti rodičů, zejména jejich pracovní dobu.

Ústavní soud vyhověl stížnosti otce a rozhodnutí nižších soudů zrušil. Vyjádřil názor, že soudy musí při úpravě styku brát v úvahu jak zájem dětí, tak možnosti rodičů (v tomto případě směnný provoz v zaměstnání otce) a zajistit naplnění ústavní zásady práva rodičů podílet se na výchově svých dětí.

Mezi zahájením soudního řízení a rozhodnutím Ústavního soudu uplynuly čtyři roky (jak probíhal styk otce s dětmi v tomto období je těžké odhadnout). Asi si dovedete představit, jaký „skok“ ve vývoji udělali mezitím děti a jak jsou všichni zúčastnění zasaženi nedohodou. Mediace je v tomto případě možným řešením, i velké ústupky z požadavků výměnou za klid jsou darem zejména pro děti. A v konečném důsledku i pro rodiče, kteří tak čas strávený s právníky a u soudu mohou věnovat dětem.

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu stojí za pozornost toto:

Úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi, a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče, zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Na druhé straně nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky).

Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, neboť v daném případě obecné soudy upravily styk stěžovatele s jeho nezletilými dětmi podle určité šablony, která nerespektovala specifika případu, tedy především zaměstnání a pracovní dobu stěžovatele. Není možné, aby jeden z rodičů byl omezen na svých rodičovských právech pouze z důvodu výkonu povolání a s tím souvisejícím rozsahem a rozvrhem pracovní doby, který, byť není v současnosti výjimečný, není také úplně standardní.

Úkolem soudů je totiž upravit styk rodičů s dětmi, a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Lze souhlasit s tím, že v tomto konkrétním případě je úprava styku s nezletilými dětmi komplikovanější (právě vzhledem k nepravidelné pracovní době stěžovatele), ale soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo stěžovatele, zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Styk otce s dětmi tak, jak jej upravily obecné soudy (jednou za čtrnáct dní pouze v neděli a dále souvisle pouze lichý rok jeden týden o jarních, či každoročně dva týdny během letních prázdnin) nenaplňuje právo rodičů podílet se na výchově svých dětí a je porušením citovaného čl. Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec – tedy prvek mužský – který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci.

Nelze samozřejmě také na druhé straně připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky). Právě proto, že mezi rodiči není možná dohoda o úpravě styku, je třeba, aby byl styk rodičů s dětmi upraven podle určitého řádu, a nikoliv ad hoc, jak navrhoval stěžovatel v odvolacím řízením (např. podle rozvrhu jeho pracovních směn).

Obecné soudy tedy musí hledat taková řešení úpravy styku rodičů s nezletilými dětmi, která styk umožní v co největším rozsahu, s přihlédnutím především k zájmu nezletilých dětí a pak také k možnostem rodičů.

---

I pokud vyhrajete soud o neplatnost skončení pracovního poměru a v průběhu sporu jste na svou žádost odešli do předčasného starobního důchodu, nenáleží vám náhrada mzdy za dobu, kdy tento důchod čerpáte.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 445/2023-135 ze dne 29. 6. 2023. I pokud vyhrajete soud o neplatnost skončení pracovního poměru a v průběhu sporu jste na svou žádost odešli do předčasného starobního důchodu, nenáleží vám náhrada mzdy za dobu, kdy tento důchod čerpáte.

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení náhrady mzdy za dobu od 17. 9. 2019 do 31. 7. 2021, celkem 525 343 Kč s 8,05% úrokem z prodlení. Žalovaný s ním rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 18. 6. 2018, která byla později určena za neplatnou. Žalobce proto dovozoval, že mu náleží náhrada mzdy až do platného skončení pracovního poměru (tedy do 31.7.2021). Žalovaná se procesně bránila tím, že žalobci nenáleží náhrada mzdy za dané období, když žalovaný se stal příjemcem „předčasného“ starobního důchodu. Žalobce nicméně tvrdil, že byl nucen odejít do předčasného starobního důchodu čtyři roky před řádným termínem, protože nebyl schopen najít uplatnění na trhu práce.

Okresní soud v Opavě žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku. Soud prvního stupně vyšel z toho, že výpověď žalovaného byla neplatná, a proto žalobce měl nárok na náhradu mzdy až do platného skončení pracovního poměru bez ohledu na další okolnosti.

Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by byl v době od 17. 9. 2019 do 31. 7. 2021 připraven a schopen vykonávat práci a to s ohledem na čerpání předčasného starobního důchodu na vlastní žádost.

Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že by byl v době od 17. 9. 2019 do 31. 7. 2021 připraven a schopen vykonávat práci.

V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel rozvázal neplatně pracovní poměr, přísluší náhrada mzdy (platu) za dobu, po kterou na vlastní žádost pobírá dávky starobního důchodu přiznaného podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (tzv. předčasný starobní důchod). Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je – jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku – vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání.

Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016).

Výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši nebo ve výši poloviny; polovina starobního důchodu se vyplácí na základě žádosti pojištěnce (srov. § 37 odst. 1 větu první zákona o důchodovém pojištění). Podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci; ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1.

Rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod (starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. Důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom – jak správně uvádí odvolací soud – nerozhodné.

Pro úplnost je nutné připomenout, že v případě posuzování nároku na náhradu mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru za situace, kdy zaměstnanec pobírá současně starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, je situace odlišná, neboť výplata tohoto důchodu náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost – jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění – v plné výši (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016).

Mgr. Bc. Ladislava Koňák Jasanská, advokátka, koučka, psycholožka

---